V klasické fonologii jeden ze suprasegmentálních prozodických prostředků. Záleží v diferencování průběhu tónových výšek (hlasové melodie) uvnitř slabiky. Někdy se chápe spíš jako „slabičný přízvuk“ (na rozdíl od „slovního přízvuku“, viz ↗přízvuk), rozlišující silné a slabé móry uvnitř dvoumórové, tj. dlouhé, ↗slabiky. Rozlišuje se s.i. stoupavá (ražená, akutová) a s.i. klesavá (tažená, cirkumflexová); s.i. akutová se v odborné literatuře obvykle označuje znaménkem ´ a tažená znaménkem ˜ nad příslušnými literami samohlásek n. diftongů; někteří autoři však těmito znaménky označují tzv. neoakut a neocirkumflex, kdežto pro starý akut užívají znaménka ̏ a pro starý cirkumflex znaménka ̂ . Viz též ↗kvantita a ↗prozodie.

Z hlediska č. je s.i. prostředek pouze prehistorický, pro psl. rekonstruovaný. S.i. byly zprvu asi jen doprovodnou artikulační vlastností dlouhých slabik: jako jejich nositelé se dlouhé samohlásky prosté n. dlouhé diftongy (pravé i diftongická spojení s neslabičnými sonorami vůbec, tedy nejen ēi, ēu, ale i ēr, ēl, ēn, ēm) vyslovovaly stoupavě, tj. „byly pod akutem“, kdežto krátké diftongy (a diftongická spojení s neslabičnými sonorami vůbec) se vyslovovaly klesavě, tj. „byly pod cirkumflexem“; krátké samohlásky zpočátku s.i. neměly, poněvadž byly jednomórové.

Změny v zapojení s.i. do systému prozodických prostředků nastaly: (a) v souvislosti s bsl. vývojem ie. slabikotvorných r̥, l̥, m̥, n̥ v diftongické skupiny ir (> psl. ьr), ur (> psl. ъr) atd. se vsuvnými ⁺ĭ a ⁺ŭ (viz ↗jery). Jako reflex bývalých slabikotvorných sonor dlouhých si zachovaly pův. raženou s.i., ale pokud pocházely ze slabikotvorných sonor krátkých, získaly nově s.i. taženou; tak vznikla opozice stoupavé a klesavé s.i. v slabikách jinak foneticky stejných, např. lit. pìlnas × vil͂kas, sl. ⁺pьĺnъ × vьl͂kъ (srov. srb., ch.  pȕn s krátkým klesavým přízvukem za starý akut a vûk s dlouhým klesavým přízvukem za starý cirkumflex); byl tak učiněn první krok k tomu, aby s.i. získaly jistou funkční autonomii a přestaly být pouhým doprovodným fonetickým příznakem vokalické kvantity. Stejně působil (b) vznik nových i, ě, u, 'u jako důsledek ↗monoftongizace a jejich ražená n. tažená s.i. podle toho, zda pocházely z pův. diftongů dlouhých, např. síto (srov. č. síto s délkou za akut n. srb., ch. sȉto s krátkým klesavým přízvukem za akut), n. z pův. diftongů krátkých, např. lĩchъ (srov. č. lichý s krátkostí za cirkumflex n. srb., ch. lȉh s dlouhým klesavým přízvukem za cirkumflex); (c) vznik ↗nosovek jako samohlásek dlouhých, ale buď s raženou s.i. za výchozí spojení nazální souhlásky se samohláskou dlouhou, např. ⁺ǫ́zъkъ (srov. č. úzký s délkou za psl. akut n. p. wąski s -ą‑ za stp. délku jako reflex psl. akutu), n. s taženou s.i. za výchozí spojení nazální souhlásky se samohláskou krátkou, např. psl. ⁺rǫ͂ka (srov. č. ruka s krátkostí za psl. cirkumflex n. p. ręka s -ę‑ za stp. krátkost jako reflex psl. cirkumflexu). S.i. se tak na jedné straně emancipovaly z výchozího svazku s vokalickou kvantitou, ale na druhé straně se dostávaly do stále těsnějšího spojení s přízvukem, když se, po zkrácení starých délek i v přízvučných slabikách, začaly pův. intonační rozdíly rozlišovat prakticky jen v přízvučných slabikách.

Během psl. vývoje nastala řada změn s.i. vykládaných někdy jako tzv. metatonie, tj. změny v souvislosti se změnami v slabičném skladu slov při tvoření slov a tvarů; došlo tak ke vzniku „nové s.i. ražené“ (n. neoakutové) na místě staré tažené a „nové s.i. tažené“ (n. neocirkumflexové) na místě staré ražené. Rozlišuje se někdy první metatonie, jejímž reflexem by v č. byla alternace délky a krátkosti v případech jako kradu × krást, a druhá metatonie, která měla nastat v některých tvarech a odvozeninách obsahujících pův. (a) slabý jer (později zanikl; viz ↗jery; ne vždy však lze druhou metatonii odlišit od tzv. náhradního dloužení) a vyznačujících se v č. zase střídáním dlouhých a krátkých vokálů jako jáma × jam < ⁺jamъ, spát < ⁺sъpati × stč. spat < ⁺sъpatъ (viz ↗supinum), hrad < ⁺gordъ × hrádek < ⁺gordъkъ, kráva × kravka < ⁺korvьka; (b) intervokalické j, srov. zase nč. střídání „dlouhá × krátká“ v případech jako stár < ⁺starъ × starý < ⁺starъjь, lípa × lipou < ⁺lipojǫ, sucho × souše < stč. súšě < sūša < ⁺sūchja, prut × proutí < stč. prútie < ⁺prǫtьje.

I přízvuk v krátkých slabikách podléhal za stejných podmínek a ve stejných morfologických a slovotvorných typech podobným přesunům; např. |nŏvŏ × nŏ|vŏje (srov. arch. zachované totéž místo přízvuku v r.), které dosvědčují sílící typologické sepětí s.i. s přízvukem.

Prehistorická rekonstrukce s.i. jakožto prozodického prostředku v čase velmi proměnlivého může být jen silně hypotetická. Proto se v odborné literatuře objevují i řešení jiná. Připouští se stará existence s.i. jen v dlouhých slabikách přízvučných, nepočítá se dále se vznikem neocirkumflexu, někdy se od metatonie odděluje i neoakut a některé jeho domnělé doklady se vykládají ze zpětného posunu přízvuku, geneze některých historicky doložených souvislostí a paralel mezi č. vokalicku kvantitou, srb. a ch. melodickým přízvukem, r. akcentem atd. se vysvětluje zčásti funkčně z motivace morfonologické (tj. z potřeby přízvukového/intonačního rozlišení různých typů flexe) atp.

Do č. se psl. s.i. jako specifický prozodický prostředek nezachovaly; jejich reflexy v č. viz ↗vokalická kvantita.

Viz také ↗prozodické prostředky, ↗pračeština, ↗praslovanština, ↗slovanské jazyky.